dvacet čtyři

žít Brno.

nejhorší byl ten první den. jako když vezmeš cívku s jedním z amerických filmů o novým studentovi na nový škole a nůžkama vystřihneš můj obličej, kterej následně přilepíš místo obličeje hlavního hrdiny. je to malá škola, kolem stovky lidí. stojím na chodbě, oni kolem mě chodí a VŠICHNI si mě prohlíží. skoro to slyším; to je ta nová, co? no jo. to jsem já, ahoj.  a pak už dobrý.

je to trochu jako na horský dráze. Brno je tak divně přátelský a ochotný a já, jako zlej a krvelačnej pražák to nedokážu pochopit. fakt to na mě nehrajou? šílený.
snad poprvé v životě se učím, takovým tím způsobem, kdy si sednu do kavárny a pět hodin v kuse koukám do prezentací, zápisků spolužáků a snažím se pochopit, o co že to jde. v Praze jsem se učila v metru nebo v práci z popsaných účtenek a teď mě najednou někdo nutí, abych během několika týdnů udělala rozdílové zkoušky ze třinácti předmětů, dohnala si známky u dalších deseti, napsala patnácti stránkovou práci, dochodila 180 hodin praxe a průběžně se ještě učila na testy. čtyřikrát do tejdne píšu kámošce, že panika, že nestíhám, že mi to nejde a že mě to nebaví. furt dokola si čtu kartičky se zvláštníma pojmama a pak se o dva dny později dozvídám známku. jedna, jedna, jedna, dva, jedna. miluju ty paradoxy života, jsem regulérní premiant po pár hodinách strávených nad daným textem, ty hodiny akorát snižuju a stejně se mi daří. Zito, my vás tady už nechceme, tak běžte laskavě do prdele, řekli mi na minulý škole dva měsíce před pololetím na jedný z mnoha výchovných komisí, na kterých jsem seděla kvůli věcem, který jsem buď neudělala nebo by všude jinde byly jedno. a tak jsem tady, v Brně, v nový škole mezi novejma lidma a na první tejdny mi ta červená kontrolka EXTROVERT na mým vlastním čele zhasla a nechtěla se rozsvítit. čirá panika, ale teď se cítím vlastně mnohem líp, než předtím.

občas si ve škole a vlastně i v hospodě připadám trochu jako nevychovanej barbar. mohli by mi vyprávět o tom, jak se na techno párty váleli ve sračkách a hnoji, ale stejně mluví spisovně a tak nějak hezky. a některý slova se teprv učím, ale vlastně mi to přijde celkem zábavný. centrum je maličký a většinou studentský; hlavas, svoboďák, česká a je to furt dokola, nahoru a dolu. našla jsem si kamarády a zdárnej konec je už úplně na dosah, tohle vyjde. ------ mám tenhle článek rozepsanej už minimálně dva měsíce, takže nic novýho, články - ostatně jako vždycky - odstavuju na dvacátou třetí kolej. začíná být teplo a i když jsem občas trochu smutná a pořád hodně unavená, je to dobrý. bavím se svým vlastním životem, ty lidský osudy jsou až skoro kýčovitě nevyzpytatelný a veškerý peripetie čím dál tím zábavnější. "ty se furt jenom směješ." "fakt?" pořád mi nějak nedochází, co všechno a jak rychle se jen tak z ničeho nic semlelo, unáší mě to na tý životní vlně rychleji a rychleji a strašidelný je to vždy jenom chvíli. prostě se to děje, a když už je po tom, tak mi to dojde. na mým životním youtube channelu někdo přepnul rychlost na 1.5 a já to občas nestíhám, ani ti diváci ne, občas musej dát pause a to jsou ty chvíle, který za to stojí. ahoj - pause - máš se? - pause - párty v šalině - pause - vlak a pak blik, zase jinej záběr, někdo ten film sestříhal trošku jinak, než měl, ale na celek se spolu klidně můžeme podívat. a myšlenky mi utíkají, poletují jako tenké nitky dovnitř a ven, tam a zpátky, nestíhám je ale všechny zachytit, tak jich radši lepím dohromady jen pár.

žiju, a jde to.

dvacet tři

prachy versus život

mám krizi. možná proto se mi taky konečně povedlo sednout si ke stolu a tvářit se, že mám co předat. jestli mám, to nevím, ale když už jsem si sedla...

udělám si čaj nebo kávu? spíš kafe, na čaj totiž nemám chuť a to, že je sedum večer mi nevadí. na druhou stranu je mi trochu zima, čaj by přišel vhod. a nebo obojí? a tak mám krizi. čeho se mám napít dřív? mám zapít kafe čajem, čaj čajem a nebo nejdřív vypít čaj a pak kafe a nebo raději naopak?
krize, to je, když máš před sebou dva hrnky a nevíš, z kterého se napít dřív. krize, to je, když vyzkoušíš nový jídlo a nechutná ti. krize, to je, když nevíš, jestli chceš prachy nebo život. život jsou prachy a prachy jsou život. když nemáš prachy, nemáš moc toho života, minimálně ne společenskýho. a když máš prachy, společenskej život ti už tejden neodepisuje, odpojil si telefon a nejspíš prcá s tvojí nejlepší kamarádkou.
 krize, to je, když ti dopíše tvoje oblíbená propiska a ty uprostřed testu z angličtiny zapomeneš, jak se řekne déšť. krize, to je, když si vzpomeneš, že by tě zajímala vysoká, ale to podstatný jsi už propásla a tak se ti nechce ani do toho nepodstatnýho. když potřebuješ hrozně čůrat, ale na dámských je fronta až za roh a ty si říkáš tak co, prubnu ty pánský? prubnu. a vedle umyvadla vrazíš do učitele ze základní školy, dávný lásky nebo do tety. tyvole, co tu děláš?
krize, to je, když nemáš čas, protože sis vybral prachy a když čas máš, protože sis vybral život, ale ten ti najednou nějak nejde. tuhle hru nemůžeš pauznout, tak mi dej chvilku. a když si uvědomíš,  že si čtyři roky zpátky nevěděl, co chceš dělat a nevíš to ani teď a naposled, kdys to věděl, bylo ti deset let a tos ještě věřil tomu, že akrobarmart se jednou zapíše do slovníků a ty budeš ten nejslavnější člověk, co dělá akrobacii, malíře a barmana v jednom. krize, to je, když si poprvé uvědomíš, že to asi nevyjde.
když za hodinu napíšeš tři odstavce textu a najednou ti dojde čaj, i káva. co si dám teď? pátý capri-sun z balení dvaceti ve slevě v lidlu? to je krize. to je život, to jsou ty prachy. mám ve svym bytě ten nejobyčejnějšího gramofon, jednu desku co do něj můžu dát a v lednici mandlový mléko hned vedle rýžovýho. krize, to je, když ti z toho balení dvaceti capri-sun najednou už zbejvaj jenom dvě. taky když jsou na tebe kluci hodný a pozorný, koupí ti drink a ani to není trapný a ty s nima měsíc trávíš čas a pak jim raději řekneš něco jako hele, můžeš si lehnout ke mně do postele, ale moje nohy jsou celkem dlouhý, takže ty tvoje by v mým životě už nejspíš překážely. krize, to je, když to opakuješ přibližně jednou za měsíc pokaždý někomu novýmu a úplná krize, to je, když tomu stejnýmu. taky když ti během těch čtyř let něco takovýho řekne kluk místo po měsíci po dvou letech, po roce a nebo po půl. možná si vybrali prachy a možná život a možná měli jenom zrovna krizi. to je, když měla jazyk v tvojí puse a ty jí pak vídáš skoro každej den ať chceš nebo ne, protože každej nějakým nepříjemným výsledkem hry prachů a života chodíte na ty stejný místa. co máme další hodinu? krize, to je, když je to předmět kterej nemáš rád a nebo zrovna píšeš test, na kterej ses neučil, jelikož sis vybral prachy i život.

čeho se mám zhostit dřív? mám prolejt prachy životem, život prachama a nebo raději naopak? a nebo obojí? krize, to je, když máš někdy prachy a život a někdy nemáš nic a tak si říkáš co mám teď jako dělat? krize, to je, když nejdřív skočíš a až pak se nadechneš. když stojíš před dalším rozhodnutím, které se tváři tak pitomě důležitě. řeknu mu ahoj nebo čau a pojedu pryč, nebo raději zůstanu tady? krize, to je, když...

dvacet dva

o tom, jaký to je bydlet sama

už to je pár měsíců, co jsem opustila klasický rodičovský hnízdečko a přeletěla do vlastního, takovýho sice trochu provizorního a ne úplně stoprocentního, ale vlastního. svýho bytečku.

a ty začátky byly těžký, protože jsem si nepředstavovala, že tady budu tak sama, jako jsem nakonec byla, ve finále mi to ale asi v hodně věcech pomohlo. zjistila jsem, že spoustu mých extrovertních vlastností, který mě vlastně svazovaly, byly způsobený tím, jak jsem byla zavřená doma, kde se mi nelíbilo. nedokázala jsem tam bejt, nedokázala jsem tam něco dělat, uklízet, bavit se, skoro ani spát a tak jsem chodila ve tři ráno a odcházela v sedm, abych se vyvlíkla z těch čtyř tmavejch stěn. a ono to pomohlo, i když ne úplně a celý ty měsíce jsem pořád v jednom velkym procesu.
stihla jsem i udělat dost píčovin, ve chvílích, kdy tu nebylo nic než gauč a stůl a já tak moc nechtěla bejt sama, že mi skoro bylo jedno, kdo tu byl. dostala jsem sebe samotnou zas do jedný z dalších pastí, ale myslim, že už jsem zvyklá, že bych to bez těch pastí ani nemohla bejt já.

hodně se snažim kreslit, ale moc nepíšu, nějak mi to zase nejde, zas pochybuju o různejch věcech, ale to je furt dokola, chci víc řešit to, jaký to teda je se přestěhovat. já to doma měla vždycky hodně volný, mohla jsem v podstatě chodit kdy sem chtěla a kam sem chtěla, vodit si domů kluky ani holky mi nikdy nikdo nezakazoval a tak jsem hodně dlouhou dobu tvrdila, že tam zůstanu. moje patro plný nápisů, fotek a plakátu mi jenom začalo bejt těsný, ta tma mi vlezla na mozek a celou mě obalila taková temnota, že jsem to prostě přestala zvládat a šla pryč.

jím teď hodně toastů a těstovin, piju čtyři kafe denně a hodně pracuju, ale baví mě sedět doma. mě - ano, jsem to já - baví sedět doma. dělám si svoje věci, lepim nový vzpomínky na zeď, šoupu sem a tam nábytkem, a usmívám se nad starýma hrncema, co mi někdo věnoval. tančim nahá po bytě, natáčim se v zrcadle a pak si sem zvu lidi na malou party, po hodině jdu spát a ostatním nadávám, že jsou zbytečně moc nahlas. ještě pořád se otáčím za zvukama co slyšim v bytě a kolikrát jsem smutná, že si nemám vedle koho lehnout, ale to bude spíš jen klasická porozchodová píčovina, která brzo přejde.
ani jsem nevěřila tomu, že si někdy sednu domů a budu ráda, že tu sem, ale daří se a to je kool.

dvacet jedna

otcovskej komplex

hodně jsem přemejšlela, jako vždycky. přemejšlela jsem nad tim, co se změnilo, když jsem psala že se učim bejt sama a milsto toho zas skákala od náruče k náruči. přemejšlela jsem nad tim, co mě nutí se ve snech svlékat a v životě se snažit mít každýho, kterej mi přijde do cesty. zrovna z jedný z nočních ces tramvají, kdy oba mluvíme řečí, který rozumíme, ale tváříme se nevinně, jsem přemejšlela nad tim, co dělám špatně.
   zrovna ten den jsem potkala svýho bejvalýho, sluníčkovou lásku v mejch sladkejch třinácti a říkala jsem si, co se změnilo, že místo kytek myslim na klíční kosti a křivky, přes který bych mohla jezdit. dostala jsem strach, že si jenom kompenzuju vzah dalším vztahem a že vlastně sama nevim, jak z toho pryč. protože mi nepřijde, že bych si cokoli z toho všeho v tuhle chvilku měla něčim kompenzovat, ale zároveň nevim, do jaký míry si to jenom možná nalhávám. a tak se usmívám, usmívám se na všechny, bavim se a mám ty blbý narážky zatimco mam v hlavě všechny rozchody a snažim se vyvodit, kde je teda chyba. protože přece musim bejt špatně já, když to vždycky dopdá stejně. už mě nebaví dostávat košem na pozadí mýho vlastního snažení se o to, aby to bylo perfektní. a nemůžu udělat nic víc než se pozstavit nad tim, co teda kurvim a o pár měsíců později skočit do další náruče, která se zrovna vyskytne. nerozumim si, ale už se znám.
bejt extrovert je uplně zkurvený. otevírát se furt dokola někomu s vidinou štěstí a pak o půl roku později brěcet na letný, že neni do koho narazit. no a tak jsem vymyslela, že mám možná nějakej otcovskej komplex. že se pořád dokola snažim s někym bejt jenom ze strachu, že zůstanu sama, že znova nechci, aby mě někdo opustil.

zasekla jsem se na jednom bodě, nevim totiž, jak z toho ven. můžu se bavit, můžu dělat píčoviny, potkávat různý lidi a snažit se jim zalíbit, ale večer, večer spim sama v posteli a nemám nikoho jinýho než svoje bejvalý. kamarádi z práce kroutí hlavama a ptaj se proč, pro se přátelim, a já ani nevim. už nedoufám v cokoli, jen mi přijde škoda všechno zahodit. kolika lidem musim ublížit, aby mě to dostalo na nohy?

já jsem totiž skvělá, naučila jsem se držet hlavu vzpříma a to každej tejden v hodpodě potkávám ldi co se tvářej, že mě chtěj zabít. pět let mě potkávaj na chodbě a i po tý době maj pocit, že jsem stejná jako předtim. ale já cejtim změnu, vim, že jsem jiná i když se bavim s kreténama furt dokola a užívám si všechny piva.  už neklopim oči a nestydim se za vlastní nohy, hlavu nahoru, probodnu tě pohledem a uhranu ti i děti. stala jsem se maskou, ve který se sama nevyznám, lidi mě chválej, že jsem real a já tomu chci věřit, ale jak, když se topim.

tohle je upřímný, tohle je voláni o pomoc, po stý prosim o odpočinek, o klid a žádnej vztah, ale neboj, až se objevíš, klidně se kvůli tobě oběsim. žádný vodítka, loutkař na stehně mi nepomůže se nad tim pozastavit ať už znamenal cokoli. a ten anděl strážnej co se prožral kůží až na vrchy o to taky nestojí, tohle je můj boj, tak zas za měsíc. chceš mě?

a to jsem si říkala, že z toho nechci udělat deníček.

dvacet

nechci si hrát na carrie bradshaowou, především teda kvůli tomu, že je to úplná kráva, ale dovádí mě to k otázce, proč se takhle my všichni neustále chováme.
proč pořád dokola analyzujeme, řešíme a rozebíráme situace, které jsou už dávno probrané a není důvod se k nim vracet, proč neustále někomu předhazujeme co udělal a nebo neudělal, proč máme potřebu vyčítat si věci, na kterých nezáleží, proč chceme druhým organizovat životy?

 jako bychom neuměli zůstat klidnými, jako bychom neuměli zůstat nad věcí jen pro to,  že nás nějaký malý hlásek někde v hlavě nutí aby bylo vše podle nás. existuje vůbec něco jako objektivní názor, když každý je seskládán jen z mnoha subjektivních? jak se zachovat správně k ostatním, ale zároveň nejít proti vlastním zásadám, které jsme si už ani nevíme jak a proč nastavili? jak často je správné měnit názory, aby to nebylo příliš mnohokrát a nebo naopak málokrát? je vůbec správně někdy uhnout z vlastní cesty?

přemýšlela jsem nad tím, že každá zkušenost, každý člověk, vztah a známost nás posouvá někam dál a my se snažíme učit z chyb. uděláme chybou jednou, podruhé lépe a někdy zas ještě hůř, někdy se jí ale vyhneme. kolikrát se vám stalo, že jste si řekli, že tohle už nikdy, ale stejně jste bez váhání skočili šipku na to samé místo, kde jste si naposledy ublížili? v létě jsem psala o tom, jak mi každej vztah něco dal a teď si to znova uvědomuju víc a víc, že každej mezilidskej kontakt nás popostrkuje dál a dál. občas nás asi vrátí i dozadu, ale o to víc nás to potom zase vystřelí dál. je to tak, nebo se mi to zdá?

 poslední dobou se tak nějak snažim bejt lepšim člověkem, uvědomělejšim. nevím teda, jestli se mi to úplně daří, protože si stejně ze všeho akorát dělám prdel, ale myslim, že se umim posouvat. už si neřikám, že jsou všichni čuráci, ale spíš proč si já myslim, že takový jsou. a možná se to nezdá, ale pro mě je už tohle uvedomění dostatečnej krok k tomu bejt bezva. i když teda umim bejt fakt velká píča, někdy totiž zapomínám, že bych mohla mít nějaký hranice, někdy zapomínám zavřít pusu, někdy zapomínám VÁŽNĚ hodně a VÁŽNĚ všechno. nicméně to pozitivní na tom je, že vidim, že se lepšim, po takových malinkatých krůčcích. 
 jenže se mi ne vždycky povede zapřít sebe samatnou, někdy mám pocit, že musím bejt nepříjemná, uražená, že musim bejt zlá, protože bych to jinak nebyla já. a tak si kladu znova a znova tu otázku, kde je ta hranice. 

říká se, že by člověk měl poslouchat svoje srdce, ale nejednal by pak vlastně jenom v afektu?

devatenáct

o tom, jak mi zase nejde psát

ono to totiž není úplně tak, že by to nešlo, já totiž něco píšu pořád, nemohla bych nepsat. jen nějak nemám chuť a vlastně ani tolik čas si k tomu sednou a zase vás o něco obohatit; lítám ze školy do práce a z práce do školy a taky hodně od hospody k hospodě, pak do jedný náruče a najednou je zas několik hodin po půlnoci a já nevím co s tím. taky jsem občas líná a nic se mi nechce, občas přijdu odpoledne domů a pak se o hodinu později celá zmatená probudím a zjistím, že už znova musím někam letět... no a když mám čas, tak vlastně píšu, jen něco trochu jinýho. rýsuje se totiž nová knížka a já nechci všechny věci plivat na blog, aby to mělo nějaký přesah. budou tam povídky, budou tam básníčky, bude tam deníček, budu tam já a pokud se mi povede sednou si k tomu častěji, začátkem roku 2018 to bude na světě, po dvou letech nový věci. a já chci aby to bylo dobrý, aby to bylo něco trochu novýho, aby vás to bavilo, jenže nemám takovou produktivitu (tu, která jde použít) na to, abych mohla být aktivní tady a zároveň přinesla úplně nové věci do knihy.

já jsem se totiž už úplně na počátku tohohle blogu rozhodla, že se chci vyhnout deníčku. že nechci psát o tom s kým jsem kde byla, co jsem dělala a jak jsem se měla, protože i přesto, že by to nejspíš mnohé z vás zajímalo ("nebuď namyšlená"), já v tom nevidím úplný smysl, nebo spíš to není to, co chci sdělovat - nepočítám-li básničky. ale čím dál tím víc si uvědomuju, že se tomu asi nevyhnu, pokud nechci tenhleten blog nechat pomalu chcípat. bolí mě to, když se jednou za čas podívám na statistiky, které se řítí dolů. samozřejmě si za to můžu sama, když se tady nic moc nového neděje, ale i tak je mi to líto. jen nechci slibovat, že od teď budu psát a psát, protože sice píšu a píšu, ale ne sem. chtěla jsem vždy řešit jednu věc, místo vyprávění o tom, jak mi je, ale možná to ve finále není nic, co by bylo špatně. nechci, aby to znělo nějak namyšleně, ale lidi o mně ví a někteří si dokonce myslí, že všechno. občas si uvědomím, že si musím dávat trochu pozor na to, co ventiluju ven - a i když vypouštím jen to, co chci a někomu to sice může připadat osobní, občas musím přemýšlet nad tím, jestli tohle vlastně můžu napsat; a ani ne tolik kvůli sobě, ale spíš kvůli ostatním.

no a tak jsem tady, jsem tady a píšu, protože proč vlastně ne.

proč to nevzít zase z jiný strany a nepsat o tom, jak jsem se na měsíc trochu utrhla z řetězu, začala chlastat ještě prvnější než první ligu a udělala si z toho života trochu prdel, trochu nekonečnou párty a taky vlastně jakousi formu sebepoškozování. všeho moc přece škodí. proč nepsat o tom, jak jsem se po měsíci konečně probrala, vystřízlivěla a nakonec z toho vylezla celkem dobře: bez kocoviny a se vztahem, novýma zkušenostma, uvědoměním si sebe samotný a samozřejmě prozřením, který se hodí pokaždý. a to i přesto, že se může opakovat. tak co bude dál?

osmnáct

já tohleto upřímně nemám moc ráda, donekonečna se vymlouvat na to, jaká je ta škola hrozná nuda. jak je hrozně náročná, jak máme hrozně moc učení, jak je těžký mít dobrý známky. nemám to ráda, protože si nemyslím, že je to všechno pravda. nemyslím si, že je těžký přečíst si po cestě do školy zápisky z minulýho dne, nemyslim si, že je těžký zvednout ruku a odpovědět učiteli na otázku, nemyslim si, že je těžký tou školou alespoň prolézt. ale věc, která mě sere, je to, jak moč času to žere.

nevím do detailu, jak to funguje na ostatních školách, ale u nás je to velký špatný.
  je začátek října a teprv teď jsem se dozvěděla svůj stálý rozvrh - a žádná pohoda to teda není. odpoledka čtyřikrát do týdne, středy od rána do čtvrt na šest, volný hodiny systematicky rozmístěný tak, aby snad naštvali co největší počet studentů. než se ze školy někam dostanu, je skoro šest, stihnu se sotva převléct a můžu jít rovnou do práce. do půlnoci jsem doma, do jedný snad usnu. někdy do dvou, do tří, podle toho, jak moc ve stresu zrovna jsem zas z jiných věcí. ráno v šest jsem zase na nohou, ale protože na budíky moc neslyšim, tak spíš v sedm, ještě s pastou v puse a rozvázanýma botama vybíhám před barák na zastávku. někdy nestihnu ani to, a tak se do školy dostávám na druhou, třetí hodinu. zase pozdě? asi to tak už bude. po třech týdnech to přestávám zvládat a dávám si akademickou pauzu, aspoň na den, občas se to protáhne na celej tejden. protřepat, nemíchat a donekonečna opakovat. na konci pololetí zjišťuju, že mi zase hrozí nějaký postihy, upomínky, neklasifikace. a tak do školy chodím skoro v pyžamu, s krvavýma očima každou matematiku usínám a říkám si, jestli to má takhle vážně fungovat.
 vážně mám každej den sedět jedenáct hodin ve škole, nechat se šikanovat učiteli a každý den být znova a znova přesvědčovaná, že nemám šanci nic dokázat? a co můj osobní život? když ho občas stíhám žít, jsem vlastně fakt šťastná. píšu, baví mě to a vlastně se mi to i daří. občas mě někdo poznává, mám vlastní sbírku, chodím číst lidem. chodím do práce, abych se necítila jako další z rozmazlených dětí, který po rodičích prosí peníze na svojí vlastní zábavu. a to jsem ještě ten z případů, který jsou neskutečně líní. neučím se jinak, než po další z cest drncající tramvají, která má už zase zpoždění. a tentokrát už ve škole nevysvětlím, že za to fakt nemůžu. měla bych přece vyrážet dřív, deset minut nestačí, tak třeba rovnou hodinu.
můj telefon mi každej večer v deset ukazuje, ať jdu spát, ať naspím alespoň osm hodin spánku, ale ty statistiky na konci týdne mě děsí. pět hodin snad stačí. někdy i čtyři, někdy je možná lepší nejít spát. dřív jsem se snažila trochu sportovat, chodila jsem na horolezení, ale popůlnoční lekce bohužel nenabízí. mám spolužačky, který to pořád berou vážně, který chtějí mít dobrý známky, ale říkám si, stojí to za to? jsem na začátku třetího roku a mám pocit, že už to vlastně neberou vážně ani ony. na začátku prváku měly pořád ruce nahoře, usmívaly se, nosily úkoly. a teď? už vidím i je, jak s očními víčky nastavenými šponami vyčerpaně odpovídají třídní, že zkrátka zaspaly.

nerada si stěžuju na školu, protože nejsem ten z lidí, který si myslí, že je škola k ničemu. dokonce mě i baví učit se, dozvídat se nový věci, zajímat se. ale musim uznat, že to občas přestávám zvládat. já chci pracovat, chci se bavit, chci chodit mezi lidi, chci mít na sebe čas, ale upřímně občas moc nevím, kde si ho najít. kolikrát jsem tak zničená, že když mám zrovna volno, jdu si radši odpoledne lehnout. a občas si ani lehnout nejdu cíleně, občas prostě usnu na gauči během čekání na televizní pořad, kterej by se dal zvládnout.
nelíbí se mi být takhle zacyklená a věřím tomu, že když člověk chodí do práce, je to dost podobný - lidi dělaj od osmi do čtyř a věci jdou od desíti k pěti, já tohle nechci... jenže tady asi úplně není ta volba, úplně se z toho nejde vymanit, nebo se alespoň jednou za čas zacyklit zas do něčeho jinýho.

a tak když nic jinýho, aspoň z toho každou neděli večer může bejt smutná.

sedmnáct

jestli čas od času rozkliknete stránky jako jsou čilichili, určitě jste někdy museli narazit na nějakou obdobu článku jako je 23 věcí, které pochopí jen introverti. překvapení ale je, že i my extroverti máme svoje problémy.

s extroverzí jde ruku v ruce upovídanost, i když v mým případě bych to spíš označila za jakési nezastavitelné soukolí, z kterého bez ustání padají slova, které mají občas moc posluchače dočista zbombardovat. ups. já vážně neumím zavřít pusu.
samozřejmě jsou chvíle, kdy se mi to povede, nebo kdy prostě náladu mluvit nemám, ale trvalo mi dlouho - a pořád mi to trvá - umět občas spolknou to, co chci říct. prvním klasickým příkladem jsou autority obecně; všichni máme pár těch na hovno učitelů, na hovno šéfů, na hovno vychovatelů a tak dál a snad všichni jim mnohokrát máme chuť rozmlátit hlavu o stůl, nebo jim alespoň říct, že jsou vážně na hovno. a to neni dobrý, můžete mi věřit. vždycky jsem byla ta holka, která se s učiteli do nekonečná hádala pokaždý, když mi vadilo, že nemají pravdu a nedokázali to uznat, a i když jsem si časem uvědomila, že je to spíš na škodu, občas se dokážu udržet. jenže občas taky ne; ups. s tím mluvením souvisí tisíc dalších věcí a asi nemá cenu rozebírat je všechny, protože bych o tom (ostatně jako o čemkoli) mohla mluvit několik hodin v kuse,
ale pár věcí ještě zmínit chci, a to třeba to, že občas nevím, co říkám. někdy se zkrátka hodně ponořím do problematiky anebo mám zrovna v hlavě deset věcí, který někomu nutně POTŘEBUJU říct a zamotám se do toho tak, že nedám dohromady souvislou větu. a když jo, tak v ní obsáhnu pět let mýho života. občas prostě v půlce věty přestanu mluvit, nadechnu se a raději začnu pomalu znova - to pomalu ale nikdy nevydrží moc dlouho.
další věc je, že často něco vyprávím. vlastně pořád, a občas prokecnu něco, co nechci, protože mi nedochází, že jsou lidi, který nemají potřebu všechno všem ventilovat. já hodně lidem říkám hodně věcí a hodně lidí si potom myslí, že o mně hodně věcí ví - možná jo, ale pořád je tady těch hodně věcí, který neříkám nikomu, jen je prostě hrozně moc věcí, který mi nevadí vypustit mezi lidi.
a na závěr k tomu mluvení: dneska jsem psala kamarádovi, ať si jde povídat a on mi zpět poslal hlasovku s tím, že žádný telefonáty nepřipadaj v úvahu; "já jsem to vymyslel, budu ti jenom nahrávat hlasovky, ty si je budeš muset poslechnout a tim pádem se taky někdy dostanu ke slovu." ups.


a co je vlastně samota? já totiž neumím být moc sama. už v předchozím článku jsem nadhodila, že se učím být sama - a není to jen v souvislosti s tím, že poslední čtyři roky skáču ze vztahu do vztahu, ale i mojí extroverzí a potřebou pořád někde být, pořád se s někým bavit, pořád mluvit, být pořád v kontaktu. jednou za čas si sednu sama na kávu, na můj oblíbený spot nad kolejema anebo na nějakej jinej, kde chvíli jen sedím, kouřím (protože bez klišé to nejde) a píšu, ale stejně mám pocit, že si to neužívám tak, jak bych mohla. že stejně přemýšlím nad tím, že by bylo lepší to s někým sdílet, i přesto, že mi to úplně nevadí, být takhle sama. s tím zas souvisí hrozně moc různých věcí; jednu z nich jsem zmiňovala už minule: že se občas bavím s lidmi, kteří mi ani nic nedávají, jen protože zrovna nechci být sama. o tom už se tolik rozepisovat nechci, protože to ani nemá smysl řešit, chce to jen čas, který mě to naučí. další věcí je to, že občas fakt nejsem zodpovědná. tyhle situace jsou vždycky skoro jako přes kopírák. někde sedím, už se pomalu sbírám, ale párty kolem mě nekončí a i když občas jo, po cestě domů na neštěstí potkám další párty, která mě skoro pokaždý přesvědčí, že noc je ještě mladá. není to o tom, že bych měla vyloženě slabou vůli - když vím, že vážně musím vstávat, že vážně musím do práce, že mám vážně nějaký ty svoje povinnosti, dokážu se sebrat a jet domů, ale zároveň je mi z toho trochu smutno. což není nic jinýho než k smíchu, vzhledem k tomu, že je to vždycky ten samej stereotyp dokola. pije se, kouří se, kecá se, pak se jede domů a s bolavou hlavou další den zase; tím pádem mi přece nic neuteče, jen já mám stejně pocit, že jsem toho měla být součástí. bože, utekla mi jedna ze sto akcí, co teď? mám totiž potřebu být vždycky všude.


s tou samotou souvisí i to, že jsem ráda středem pozornosti. sice si myslím, že ne, ale pravda je asi trošku jinde; prosím, všímejte si mě! chci občas zařvat a občas to i zařvu, když mi zrovna přepne, naladím se do svýho nechtěnýho předváděcího se moodu a náhodou mám pocit že mi někdo nevěnuje dostatek pozornosti. tuhle situaci zná určitě každej z vás; když se sejde parta lidí, sedíte někde v podniku, každej má sto věcí co chce říct a debata jednak skáče od témata k tématu, ale především od člověka ke člověku. a to je pro mě ten kámen úrazu. haló, jsem tady a zrovna něco říkám, mohli byste na mě teda všichni upřeně koukat a ideálně ještě nadšeně přikyvovat? ne? pokud se mi zrovna nezatmí v hlavě, tak to vezmu, ale mnohem častější a smutnější situace nastává, když se mi to přijmout nechce. občas se začnu vztekat a nadávat a svoje vyprávění se snažím dokončit, dokud se mi to nepovede - anebo dokud se neurazím. a to není dobrý. bože, občas jsem na sebe fakt nasraná za to, jak se dokážu chovat, ještě v souvislosti s tím, že sama lidem skáču do řeči, protože po každý jejich větě mě jich napadne deset dalších, který k tomu vážně POTŘEBUJU dodat. nejhorší na tom ale je to, že si pak zpětně vždycky uvědomím, jak moc zbytečný je se takhle chovat, jenže v tu danou chvíli v tom afektu to nejde jinak. a i přestože mám chvíle, kdy někde sice jsem, ale vážně chci být výjimečně sama se sebou a fakt nechci aby na mě někdo mluvil nebo si mě všímal, tak příště u piva udělám znova další scénu. ups.


my extroverti máme spoustu kravin, který nedokážeme ovládat a věřte mi, že někdy je to vážně bída a taky hardcore, nestrhávat na sebe pozornost anebo (nedejbože) mlčet. hlavně teď, když mi přijde, jako by snad bylo trendy bejt spíš introvertní. na závěr toho chci říct asi jen to, ať berete v potaz, že i lidi, kteří jsou stále na očích, mají svoje problémky... tak příště, až mě zrovna uvidíte mlčet, neptejte se mě, co mi je.

šestnáct

jaký to je bejt po čtyřech letech sama?

jaký to je za jedno léto vidět čtyři ex partnery?

jaký to je učit se bejt sama?

jeden můj bejvalej je přesně ukázkovej příklad takovýho toho typu vztahu, o kterým si zpětně nemůžu říct nic jinýho, než jak je to sakra možný? jak je možný, že jsem několik měsíců byla s člověkem, kterej je takovej idiot a ještě ke všemu vlastně neni ani moc hezkej a už vůbec ne chytrej? a jaká jsem teda vlastně byla já? nevím. ale co vím, je to, že každej určitě máme přesně jednoho tohohle kluka, kterej byl vážně krok úplně vedle. věcí, kterou si ale už tak jistá nejsem, je to, jestli to o nás samotných vypovídá tolik, jako si myslím. (a podstatný je, že jeho jsem naštěstí tohle léto neviděla.)

s jiným z mých bývalých partnerů jsem se viděla teď v létě, zašli jsme na pivo, řešili jak to u mě vypadalo mít s ním ve svých čtrnácti první vztah a dozvěděla jsem se, že mám prý kolem sebe lidi, který mě akorát omezujou a brzdí. ne, že by to pro mě byla úplně novinka, že se občas zatoulám mezi okruh lidí, s kterýma si vlastně ve finále ani nemám co říct, ale v tu danou situaci mě to nějak zasáhlo. a co teď? co teď, když i kluk, kterýho vidim po víc jak čtyřech letech ví, že kolem sebe mám lidi, který mi nic nedávaj? nejjednodušší způsob je ty lidi odstřihnout, vymazat je, omezit, nestýkat se s nimi. jenže - jak, když se teprve učím být sama a pak se mi stává přesně to, že se radši bavím s bandou idiotů, než abych byla doma.

mám tu dalšího z ex bojfrendů, taková první velká láska, pro mě spoustu nových názorů, vjemů a způsobů myšlení, který jsem neznala. pak následoval nehezký rozchod který na mě měl nehezký dopad. nechci ale psát o tom, jak jsem byla hrozně smutná, ublížená a v neposlední řadě hrozně ukřivděná. nechci psát o tom, jak mi potom bylo, ale jak je mi teď a co mi to dalo - takže hotová seberevolta. chci se dostat k tomu, že za tohle léto jsem se stihla vidět i s ním a zas mi to přineslo trošku jinej pohled na věci kolem mě. uvědomila jsem si, že už nejsem ta ublížená holčička s kapsama narvanýma křivdama, ale že jsem někdo, že to jsem já.
uvědomila jsem si, že spoustu věcí je přesně tak jako jsem si myslela a spoustu jich je zase úplně jinak, uvědomila jsem si, že nemá cenu pitvat se v čemkoli, co se stalo a zkrátka zůstat v pohodě.
ta poučná část na tom je ta, že po rozchodu jsem přerušila styk s lidma, který tehdy tvořili snad 80% mých kamarádů a všechny ty věci který se staly mě donutily uvědomit si, že nemám potřebu mít kolem sebe lidi, který se o mě nezajímaj, který se za rok neozvali, který se po pro mě dost psychicky náročný situaci ani nezeptali, jak se mám, jak to vlastně snáším. a tím se dostávám zas o krok dál.

k mýmu poslednímu bývalýmu klukovi, s kterým to všechno dopadlo všelijak (ostatně jako se všema), ale to není předmět toho, o čem píšu. vím totiž, že ke konci tohohle vztahu došlo - alespoň z mojí strany - převážně kvůli rozdílům nejen osobnosti, ale spíš názorů a koníčků. ačkoli se to možná nezdá, já se snažím věnovat se spoustu věcem, stejně jako že se o spoustu různých věcí zajímám a pak mě mrzí, když to se mnou někdo (a teď nemluvím jen o partnerovi, ale o komkoli) není schopnej sdílet. znáte ten pocit bezmoci, když se pro něco nadchnete a s nadšením a bezmeznou radostí to někomu začne interpretovat, jenže se k vám už nedostane žádná zpětná vazba a v očích vidíte ten záblesk nezájmu a nudy? nic moc, co? já sama moc dobře vim, že existuje nespočetně věcí, který mě absolutně nezajímaj, ale když o nich někdo mluví s nadšením, kolikrát se to na mě přenese a začne mě to zajímat. a když ne a jde o někoho, koho mám ráda, chci ho alespoň vyslechnout. chci mít ten zájem, kterej je pro mě stěžejní a vlastně je to věc, ke který se touhle formou chci dobrat.

takže je na řadě další z neřekla bych úplně bývalých partnerů, protože to nikdy nebylo úplně oficiální, ale já mám pocit že to sem patří. a to pro to, že u tohohle člověka jsem nikdy neměla pocit, že by postrádal zájem. už někdy na základce když jsme byli kamarádi to tak nějak jiskřilo a úplně divně a hodně střídavě se to táhlo někam dál, ale nikdy to nedopadlo, protože odjel studovat do zahraničí a s dalšíma věcma který s tím byly spojený by to nemělo sebemenší smysl. ale na začátku, na začátku kde byly šesti hodinový rozhovory přes skype a v každý mezi pauze kdy jsem se nadechla, abych mohla pokračovat v další ze svých nekončících smrští slov jsem si všimla, že mě pozoruje, že poslouchá, že se zajímá, že se ptá. a to je to, to je ten pro mě stěžejní zájem. uvědomuju si, že vždycky bylo o čem mluvit i z toho důvodu, že jsme se nevídali často, ale primárně mi jde o ten zájem. tím nechci říct, že jedinej on se zajímal a choval se správně, protože to tak v žádným případě není, jen jsem chtěla na příkladu nastínit to, o co mi jde.

za tohle léto jsem stihla udělat spoustu píčovin, 

spoustu dobrejch věcí 

a spoustu věcí jsem nestihla udělat vůbec,

ale uvědomila jsem si, že ve svém úzkém okruhu lidí nechci mít nikoho, kdo se nezajímá. a je jedno, jestli se nezajímá o mě, o sebe, o lidi, věci, zvířata kolem, o názory, o postoje, o cizí přemýšlení, o byty, o zasraný daňový podvody, o povodně, znova o mně a o něj, o kafe, o hudbu a o auta nebo o cokoli jinýho, ale o to, že se nezajímá.

za tohle léto jsem strávila čas se spoustu lidma, který jsou taková obdoba lidí na baterky; lidi na flašky. párty lidi, lidi na kalbu, jenže ta kalba jednou skončí, a pokud ne, já z ní vždy jednou za čas odejdu, protože se zajímám i o něco jinýho, protože se zajímám, protože si všímám.

jaký to je, nedělat nic a jaký to je, naučit se bejt někdy sám? učím se to, učím se systematicky odstřihávat lidi z pomyslnýho lana ke kterýmu jsme všichni připoutaný a vim, že mi to ještě nějakej čas potrvá, ale neni ten první dobrej krok k tomu uvědomit si to?

a tak se zajímám dál.

patnáct

můj blog opět zeje prázdnotou už x měsíců, a sic se toho děje relativně dost, nějak vůbec nemám chuť o čemkoli psát a moc nevím čím to je, ale prostě to tak je… vzhledem k tomu, že se chci alespoň trošku držet těch tematických článků tak je to pro mě taky těžší, protože mám pocit že by to o všem vyšlo jen na pár řádků o hovně, ale abych byla upřímná, asi mi nic jinýho nezbyde. takže teda takhle:

o pózách a pózičkách
na začátek bych fakt hrozně ráda konstatovala jen to, že jsou situace kdy se tomu nejde vyhnout a především jsou pózy a pózičky. většina lidí se totiž nevyskytuje jen v jednom okruhu lidí, ale spíš v různých spektrech a člověk se pak automaticky trošku přizoůsubuje sortě lidí, ve který se právě nachází. já mám kolem sebe dost různorodý složení lidí a částečně se to i odráží na mým chování, i když si teda nemyslim, že bych si hrála na něco co nejsem. bavim se s lidma kolem básníků, což když řeknu trošku nehezky, tak jsou vesměs všichni takový intelektuálové a i přesto že většinu času stejně řešíme píčoviny, tak se občas řeší něco dejme tomu důležitějšího nebo teda spíš vážnějšího. ve škole se zas bavím s pár lidma, který jsou vyloženě takový ty párty lidi, ale mám pocit, že nic jinýho v tý hlavě nemaj a nedokážu si moc představit, že bych se s nima bavila jinde nebo o něčem jinym než když stojíme před školou na cigáru. to je nejlepší jim říct jak moc jste se v pátek opili, jakože nice kámo, yes cenim a tim to hasne, protože zkusit s nima řešit třeba to, že píšeš nemá cenu. („a co jako píšeš?“ „teď jak byli prázdniny tak jsem nedržel propisku dva měsíce“) tim bych jen krátce chtěla poukázat na to, že v určitý skupině lidí člověk prostě trochu jinak mluví a trochu jinak se chová, vybírá určitý témata který má s těma lidma společný a dává důraz spíš na věci, který ty lidi ocení. (ať už jde o to koliks toho napsal nebo vypil)


mám pocit, že něco o tom co si myslim o fashion jsem už psala, ale asi se tomu nevyhnu, protože je to věc, která mě vlastně fakt sere. v mým okolí se pohybuje fakt dost mladejch lidí, převážně teda kluků, který nejsou schopný řešit nic jinýho než fashion a přijde mi to fakt k smíchu. za prvý si teda nemyslim, že mít styl znamená mít všechno značkový, ale o tom zas jindy, mně jde totiž spíš o ten druh lidí, který tě jsou schopný zhrotit za to, že na sobě nic značkovýho nemáš nebo – nedejbože - že máš dva hypebeast kousky který k sobě nefitujou. vtipný na tom je, že většina těhlech lidí nežije z ničeho jinýho než z kapesnýho od rodičů aby si mohli nakoupit co nejvíc supreme věcí a pak ještě brečet, že maj těžkej život. úplně přesně se mi vybavuje jeden kluk, tušim že je mu třeba šestnáct nebo o trochu víc, chodil s mojí kamarádkou do školy, takže ho občas někde vídám a pokaždý když ho potkám tak bych mu nejradši dala ránu. fakt, myslim to vážně. je to totiž ukázkovej příklad přesně tohohle typu lidí. ta kamarádka s kterou chodil do školy mi ještě vyprávěla, že její spolužák si někde s rodičema na dovolený koupil triko comme des garcons play (takový to bílý triko, kde je jenom červený srdíčko, takže hype) no a ten hypebeast blbeček mu dal hroznou bídu za to, že ho vykrádá a že vůbec neví co to je fashion. z toho bych se fakt odjebala, co vám je. upřímně je mi fakt úplně u prdele kdo má co na sobě a spoustu těch věcí který jsou teď třeba kool se mi líbí, jen fakt nemám prachy na to si je kupovat, plus mi to teda přijde i trošku zbytečný, ale to je zas každýho věc. můj kluk třeba taky tyhle věci trochu sleduje a má je rád, ale aspoň se nechová jako debílek kterej sežral moudrost světa kvůli tomu, že má na sobě něco značkovýho. abych se dostala k tý póze, tak mi jde o to, že na většině těhlech mladejch kluků je fakt vyloženě vidět, že to nosí jen protože je to zrovna hustý a to necenim.


u tý fashion se ale vůbec nechci zasekávat na dýl, protože by mě to zas akorát naštvalo, takže bych se přesunula třeba k sociálním sítím. na facebook seru, tam jsou jen lidi který se zasekli v roce 2012 a pak memes a to je super, takže nemám problém. ale twitter, tyvole, twitter… nevim jak ho mám dlouho, třeba pět let nebo tak nějak a nechce se mi brečet, jak byl starej twitter lepší, jenže se tomu asi nevyhnu. myslim si, že je to tim, že byl dřív českej twitter mnohem uzavřenější komunita s míň lidma, takže se tam ve svý podstatě všichni znali a byli jsme taková parta, co držela pohromadě. bylo nás tam třeba šest co bylo na twitteru jakože „slavných“ a byla hrozná prdel furt tam někoho dissit nebo se s těma lidma poznávat. (poznala jsem přes twitter jak nějaký dobrý kamarády, tak třeba i kluka hahah), jenže teď to už nějak nefunguje. na twitter se totiž naplavilo hrozně moc mladejch lidí, všichni jsou debilní už jen podle těch tweetu (dřív se ty lidi snažili bejt frajeři aspoň na tom twitteru) a počet followers už taky nic neznamená, protože má tisíce teď fakt každej druhej člověk. když jsem já svý doby dosáhla snad prvního tisíce tak to bylo hrozně super, kařdej pátek jsem dostala 50 friday follows a kdykoliv byl beef, ty lidi stáli za mnou. teď jak to píšu, tak si úplně uvědomuju jak hloupě to musí znít, ale na twitteru byla fakt sranda.  teď mě twitter vlastně spíš štve, protože je tam náplava lidí u kterých je vidět, že ty tweety píšou snad jen na základě toho, aby měli co nejvíc favs a retweetů, pak věci který jsme všichni už napsali nejmíň stokrát anebo prostě jen debilní čuráci, třeba jako když někdo tweetuje o tom že šňupe kafe a myslí si, že je to hustý... já vám řeknu, že není.


no a nakonec bych se ráda zmínila o lidech, který jsou pozéři na sto procent i v reálným životě. na tohle konto se mi taky okamžitě vybaví jedna holka, s kterou jsem na základce byla kámoška, než se začala chovat jako magor. nějaký lidi říkaj, že už taková není, ale já s ní zažila takový věci, že jsem skálopevně přesvědčená že se nikdy nezmění a pozérka zůstane na věky věků. abych uvedla konkrétní příklady, tak začnu takovejma maličkostmi a vsadim se, že vám teď budu připadat úplně mimo, ale to nevadí. tehdy na tý základce jsem se totiž začala bavit s nějakýma staršíma ročníkama, byla hrozně punk a taky thrasher, protože jsem jezdila na skatu. úplně si vybavuju jednu situaci, kdy jsem se začala bavit s jedním klukem a vždycky jsme řešili muziku, nirvánu, sonic youth, the clash a tak, on se skrze mě nějak začal bavit s touhle holkou, pozval jí do divadla. nikdy nezapomenu na to, že za mnou přišla a řekla mi něco ve smyslu, že potřebuje abych jí řekla něco o nirvaně, protože s nim jde do toho divadla a vůbec jí neposlouchá. třeba o tři tejdny později si na facebook dala fotku smells like the only song you know, takže fakt průser. doteď se tomu musim smát. a těch věcí, který se týkali muziky bylo víc, když mi bylo třináct tak totiž hrozně frčel s-kore a kvůli němu jsme se pak hrozně hádaly, protože jsem jí ho zas ukázala já a byla jsem vždycky hrozně nasraná, že od něj třeba sdílí písničky a říká, že na něj přišla sama a takovýhle věci, zkrátka úplná komedie. dokonce mi jednou tvrdila, že první kontakt poslouchá už od doby kdy byla s rodičema někde na dovolený a ona ta kapela přitom vznikla třeba až o čtvrt roku později… to jsou takový kraviny, dost bezvýznamný, ale já jsem na takovýhle věci fakt háklivá a přísahám, že vycejtim člověka kterej si hraje na něco co není na sto honů. zas abych nebyla zlá jen na ostatní, když mi bylo třeba těch 13 nebo 14 tak jsem taky byla tak trochu píča, jenže jsem z toho naštěstí a na rozdíl od jiných lidí vyrostla.

a ještě krom těhlech lidí, jsou lidi který nemaj takovou tu přirozenou flexibilitu podle skupiny lidí ve který se vyskytují, ale prostě se mění jak chameleon a nepřestanou, dokud na ně nepřijdeš. lidi co se chvástaj, přijdou do hospody s tim, že hej kámo a nějaka další storka, která sic stojí úplně za nic, ale hlavně že jsem frayer. a holky, taky holky který si najdou kluka a zkopírujou do slova a do písmene jeho slovník i chování. každej se trošku partneru přizpůsobí, naladí se na jeho vlnu témat a blabla, ale některý případy jsou vážně extrémní. to se mi zas vybaví jedna slečna, kterou blíže nebudu specifikovat, ale je mi z ní úplně blbě. pokaždý, když narazim na něco co s ní souvisí tak vidim jen to, jak napodobuje svýho kluka a ještě dokonce pár mých myšlenek z dob dávných a to je potom už opravdu bída.

co vy, máte ve svým okolí taky pozéry a nebo jste pozéři vy samy?