22. listopadu (listopad 2014)

ráda si pohrávám s myšlenkou smrti. už jen ta představa je lákavá. nejde o depresi, úzkost nebo nulovou motivaci žít. ale o ten pocit. pocit zemřít.

zavři oči a zkus si představit horkou vanu. to teplo tě obklopuje, je všude, je to skoro až skličující. nepotřebuješ nic slyšet, nepotřebuješ nic vidět, nepotřebuješ nic vnímat. vlastně ani nechceš. usmíváš se.

a pak otevřeš oči.

vidíš ruce, přibližujou se. hladí ti prsa, cejtíš to šimrání. cejtíš to?

nechceš umřít, ale ta myšlenka je pořád stejně krásná. tak blízko. dokážeš si představit buchnu ležící vedle vany, kapky krve mísící se s pěnou a vařící vodou. zase cejtíš to šimrání. cejtíš to?

představa tý zasraný euforie, rozplýváš se, nemůžeš se přestat usmívat, přímo se popadáš za břicho, směješ se a popel z cigarety dopadá na podlahu. a v tom nejlepším, v tom bodu naprostýho štěstí a blaha, kdy ti všechno přijde tak krásný... umřeš. prostě chcípneš, už žádný další úsměvy a polibky. seš mrtvá, tyvole. a co dál?

...ale stejně sedíš na posteli a snažíš se rozluštit papíry co visí na zdi.