memoáry (2013)
věnováno někomu, kdo pro mě tolik znamenal.
skrze okna za deště hledím
rozmazaně,
nervně,
do ticha
bojím,
bojím se,
strašně se bojím
určitý přítomnosti tvojí duše
a skrze prsty si tě měřím,
věřím
v něco nebeského,
tak šíleně bláznivého,
posedlého
tak snad to za to stálo,
trochu,
jen málo
skrze dno sklenice,
šklebím se na tebe,
na nebe,
jsem proti tobě
a ty proti mně,
lehce,
fádně,
malicherně,
a hlavně neustále
skrze lásku,
hluboký city
ne, ne! ne tyhle priority
ale to přátelství,
to tě ničí, viď?
tak ještě chvíli sviť,
než usnu,
beze snů,
ponořím se,
do tichej světů,
lepších časů
skrze spánek, co nepřichází
a zubní nitě pro lidi,
kterejm na sobě záleží,
aspoň na chvíli,
na první pohled,
než líp prohlídneš skrze ně
do nich
trosky,
stejně jako ty
skrze všechny ty ranní cigarety,
co jsme nestihly
pospíchal,
pospíchal jsi,
strašně jsi pospíchal
za svýmy předsudky
a bez nich? jsi nic.
jako oni,
od kterých ses přece tolik lišil
zhřešils
skrze tu špínu, v který se topíš
nadával,
nadával jsi,
strašně jsi nadával
na ni,
na ně,
na všechny ty zasraný hajzly!
řval si
pro sebe,
pro mě,
do ticha,
tak kam spěcháš?
skrze zaprášený vzpomínky
a pak beze slov; nebylo jich třeba,
žádnej proslov
zmizel jsi,
do prázdna,
trapný rána
skrze nápisy na zdi,
prázdný fráze, co mi zbyly
je to smutný,
tak strašně vtipný,
jsi tak strašně cynickej,
komickej
a o co se snažíš?
a já?
skrze všechny ty slova, co jsem ti řekla,
piva,
flašky,
a další cigára
společný moudra
skrze všechno to, na co se dívám
mám pocit,
fakt divnej pocit,
jako tenkrát v noci
někde hluboko schovanej,
v mý duši,
jsem z toho v křeči
skrze všechno to, na co všechno sis hrál
tak přirozeně,
bez studu
a pro tebe?
bez následků,
smutku
skrze to, co tvrdí jiní
lži
všechno byly lži
jaký to je někomu zase věřit?
skrze oblohu,
proložený matrace,
satelity,
zápisy v deníku,
a blonďatý prameny
po dešti,
jsem v otevřený kleci
a skrze všechno to, cos řekl
mně
udělal,
vypil,
vysral
jseš děvka,
stejně jako já,
prázdná,
nicotná
schránka na dopisy,
který lidi roztrhávaj
skrze sluneční svit přes mý vlasy
půlnoční cigarety,
studený nohy
pod různými peřinami
dunami,
vlnami,
prostě jinde
skrze to, cos mi neřekl
nikdy
a řekneš? ne.
musíš v tom mít zmatek,
jsi spratek,
nic víc
ledová tříšt bez ledu,
opera beze zpěvu
skrze koupání se v dešti,
nedořešený frašky,
típlý cigarety
topíš se ve sračkách,
hnisu,
bolesti
skrze to štěstí, který teď asi cejtíš
zvracíš
ze mě,
ze sebe,
ze světa do kterýho patříš
nezměnil jsi nic než kousek mě,
ale špatně, zmrde
ztrať se
<3 miluju, když někdo umí zachytit do slov takovej ten archetypální pocit totální marný dokurvenosti. Yay!
OdpovědětVymazat