šestnáct

jaký to je bejt po čtyřech letech sama?

jaký to je za jedno léto vidět čtyři ex partnery?

jaký to je učit se bejt sama?

jeden můj bejvalej je přesně ukázkovej příklad takovýho toho typu vztahu, o kterým si zpětně nemůžu říct nic jinýho, než jak je to sakra možný? jak je možný, že jsem několik měsíců byla s člověkem, kterej je takovej idiot a ještě ke všemu vlastně neni ani moc hezkej a už vůbec ne chytrej? a jaká jsem teda vlastně byla já? nevím. ale co vím, je to, že každej určitě máme přesně jednoho tohohle kluka, kterej byl vážně krok úplně vedle. věcí, kterou si ale už tak jistá nejsem, je to, jestli to o nás samotných vypovídá tolik, jako si myslím. (a podstatný je, že jeho jsem naštěstí tohle léto neviděla.)

s jiným z mých bývalých partnerů jsem se viděla teď v létě, zašli jsme na pivo, řešili jak to u mě vypadalo mít s ním ve svých čtrnácti první vztah a dozvěděla jsem se, že mám prý kolem sebe lidi, který mě akorát omezujou a brzdí. ne, že by to pro mě byla úplně novinka, že se občas zatoulám mezi okruh lidí, s kterýma si vlastně ve finále ani nemám co říct, ale v tu danou situaci mě to nějak zasáhlo. a co teď? co teď, když i kluk, kterýho vidim po víc jak čtyřech letech ví, že kolem sebe mám lidi, který mi nic nedávaj? nejjednodušší způsob je ty lidi odstřihnout, vymazat je, omezit, nestýkat se s nimi. jenže - jak, když se teprve učím být sama a pak se mi stává přesně to, že se radši bavím s bandou idiotů, než abych byla doma.

mám tu dalšího z ex bojfrendů, taková první velká láska, pro mě spoustu nových názorů, vjemů a způsobů myšlení, který jsem neznala. pak následoval nehezký rozchod který na mě měl nehezký dopad. nechci ale psát o tom, jak jsem byla hrozně smutná, ublížená a v neposlední řadě hrozně ukřivděná. nechci psát o tom, jak mi potom bylo, ale jak je mi teď a co mi to dalo - takže hotová seberevolta. chci se dostat k tomu, že za tohle léto jsem se stihla vidět i s ním a zas mi to přineslo trošku jinej pohled na věci kolem mě. uvědomila jsem si, že už nejsem ta ublížená holčička s kapsama narvanýma křivdama, ale že jsem někdo, že to jsem já.
uvědomila jsem si, že spoustu věcí je přesně tak jako jsem si myslela a spoustu jich je zase úplně jinak, uvědomila jsem si, že nemá cenu pitvat se v čemkoli, co se stalo a zkrátka zůstat v pohodě.
ta poučná část na tom je ta, že po rozchodu jsem přerušila styk s lidma, který tehdy tvořili snad 80% mých kamarádů a všechny ty věci který se staly mě donutily uvědomit si, že nemám potřebu mít kolem sebe lidi, který se o mě nezajímaj, který se za rok neozvali, který se po pro mě dost psychicky náročný situaci ani nezeptali, jak se mám, jak to vlastně snáším. a tím se dostávám zas o krok dál.

k mýmu poslednímu bývalýmu klukovi, s kterým to všechno dopadlo všelijak (ostatně jako se všema), ale to není předmět toho, o čem píšu. vím totiž, že ke konci tohohle vztahu došlo - alespoň z mojí strany - převážně kvůli rozdílům nejen osobnosti, ale spíš názorů a koníčků. ačkoli se to možná nezdá, já se snažím věnovat se spoustu věcem, stejně jako že se o spoustu různých věcí zajímám a pak mě mrzí, když to se mnou někdo (a teď nemluvím jen o partnerovi, ale o komkoli) není schopnej sdílet. znáte ten pocit bezmoci, když se pro něco nadchnete a s nadšením a bezmeznou radostí to někomu začne interpretovat, jenže se k vám už nedostane žádná zpětná vazba a v očích vidíte ten záblesk nezájmu a nudy? nic moc, co? já sama moc dobře vim, že existuje nespočetně věcí, který mě absolutně nezajímaj, ale když o nich někdo mluví s nadšením, kolikrát se to na mě přenese a začne mě to zajímat. a když ne a jde o někoho, koho mám ráda, chci ho alespoň vyslechnout. chci mít ten zájem, kterej je pro mě stěžejní a vlastně je to věc, ke který se touhle formou chci dobrat.

takže je na řadě další z neřekla bych úplně bývalých partnerů, protože to nikdy nebylo úplně oficiální, ale já mám pocit že to sem patří. a to pro to, že u tohohle člověka jsem nikdy neměla pocit, že by postrádal zájem. už někdy na základce když jsme byli kamarádi to tak nějak jiskřilo a úplně divně a hodně střídavě se to táhlo někam dál, ale nikdy to nedopadlo, protože odjel studovat do zahraničí a s dalšíma věcma který s tím byly spojený by to nemělo sebemenší smysl. ale na začátku, na začátku kde byly šesti hodinový rozhovory přes skype a v každý mezi pauze kdy jsem se nadechla, abych mohla pokračovat v další ze svých nekončících smrští slov jsem si všimla, že mě pozoruje, že poslouchá, že se zajímá, že se ptá. a to je to, to je ten pro mě stěžejní zájem. uvědomuju si, že vždycky bylo o čem mluvit i z toho důvodu, že jsme se nevídali často, ale primárně mi jde o ten zájem. tím nechci říct, že jedinej on se zajímal a choval se správně, protože to tak v žádným případě není, jen jsem chtěla na příkladu nastínit to, o co mi jde.

za tohle léto jsem stihla udělat spoustu píčovin, 

spoustu dobrejch věcí 

a spoustu věcí jsem nestihla udělat vůbec,

ale uvědomila jsem si, že ve svém úzkém okruhu lidí nechci mít nikoho, kdo se nezajímá. a je jedno, jestli se nezajímá o mě, o sebe, o lidi, věci, zvířata kolem, o názory, o postoje, o cizí přemýšlení, o byty, o zasraný daňový podvody, o povodně, znova o mně a o něj, o kafe, o hudbu a o auta nebo o cokoli jinýho, ale o to, že se nezajímá.

za tohle léto jsem strávila čas se spoustu lidma, který jsou taková obdoba lidí na baterky; lidi na flašky. párty lidi, lidi na kalbu, jenže ta kalba jednou skončí, a pokud ne, já z ní vždy jednou za čas odejdu, protože se zajímám i o něco jinýho, protože se zajímám, protože si všímám.

jaký to je, nedělat nic a jaký to je, naučit se bejt někdy sám? učím se to, učím se systematicky odstřihávat lidi z pomyslnýho lana ke kterýmu jsme všichni připoutaný a vim, že mi to ještě nějakej čas potrvá, ale neni ten první dobrej krok k tomu uvědomit si to?

a tak se zajímám dál.